I already was in the Airport saying goodbye to my parents and my sister. It wasn't my first time taking a flight to start a new life in a completely new place and leaving behind everything and everyone who cares me. That's why I didn't feel afraid about what I was doing, just the opposite. I was excited, I couldn't wait to arrive here.
Renata, one of my coordinators, sent me really good information about how I could arrive from Praha to Kadaň. But, once my flight arrived at Praha's airport, things started happening…
I got in the bus I should catch, and I expected to buy the ticket inside, directly to the driver (as we used to do in Spain). However, I approached to the driver to ask him about the ticket, but he even didn't try to speak with me! He just pointed a book -written only in Czech- and that was all. I didn't know what to do, so I came back with the guys whom I asked to take care of my luggage, and I just made that way free haha I couldn't do anything else. Thank god there wasn't any ticket inspector, and everything went OK. (:
Once I got to the bus station where I had to take my bus to Chomutov -where someone was waiting to pick me up- I should find the platform where the bus was going to leave. So, I started asking people where could I find the platform to go to Chomutov, but pronouncing it like I thought it was, something like "Šomutof"! haha So anyone could really understand me… Till one girl saw me completely lost and tried to help me, I showed her the e-mail and she said me "Five, now one. You five". Thank god she was there!
I was already on the bus heading my way to Chomutov, an in that moment I stared feeling a bittersweet taste about people I'd found and everything that had happened. However, I always try to be positive, and that's what I did. (:
I finally arrived to Chomutov, where I met Renata and Pavlina. They were soooo kind, and after having bought some food, they approached me to meet my home and my new flat-mates.
Už jsem byla na letišti, kde jsem se loučila se svými rodiči a se sestrou. Nebylo to poprvé, když jsem odlétala, abych začala nový život na úplně novém místě, a nechávala jsem za sebou všechno a všechny, kterým na mě záleželo. Proto jsem neměla strach, právě naopak. Byla jsem natěšená, nemohla jsem se dočkat, až sem dorazím.
Renata, jedna s mých koordinátorek, mi poslala opravdu dobré informace o tom, jak se dostat z Prahy do Kadaně. Ale, když letadlo přiletělo na pražské letiště, věci se začaly dít...
Nastoupila jsem do autobusu, kterým jsem měla jet a čekala jsem, že si koupím jízdenku uvnitř, přímo u řidiče (jak je obvyklé ve Španělsku). Šla jsem k řidiči, abych ho požádala o lístek, ale on se ni nepokusil se mnou mluvit! Jen ukázal na knihu - napsanou pouze v češtině - a to bylo všechno. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se vrátila zpět s chlapci, které jsem požádala, aby mi pohlídali zavazadla a tak si zajistit bezplatnou cestu haha nic jiného jsem udělat nemohla. Díky bohu tu nebyl žádný revizor a všechno dopadlo OK.
Když jsem se dostala na autobusové nádraží, kde jsem měla chytit autobus do Chomutova - kde měl někdo čekat a vyzvednout mě - potřebovala jsem najít nástupiště, odkud autobus odjížděl. Tak jsem se začala ptát lidí, kde najdu nástupiště pro cestu do Chomutova, ale vyslovovala jsem to, jak jsem si myslela, že to má být, něco jako "Šomutov"! haha Tak to mi fakt někdo mohl rozumět...Až jedna dívka se na mě dívala naprosto zmatená a snažila se mi pomoci, já jsem jí ukázala a ona mi řekla: "Pět, tohle je jedna. Ty z pětky". Díkybohu, že tam byla!
Už jsem byla v autobuse směrem na Chomutov a v té chvíli už jsem jen cítila hořkosladkou pachuť z lidí, které jsem potkala a ze všeho, co se stalo. Ale já se vždycky snažím být pozitivní, byla jsem i tehdy.
Nakonec jsem dojela do Chomutova, kde jsem se potkala s Renatou a Pavlínou. Byly tááák milé a poté, co jsme nakoupily nějaké jídlo, mě odvezly, abych se seznámila se svým novým domovem a novými spolubydlícími.
Renata, one of my coordinators, sent me really good information about how I could arrive from Praha to Kadaň. But, once my flight arrived at Praha's airport, things started happening…
I got in the bus I should catch, and I expected to buy the ticket inside, directly to the driver (as we used to do in Spain). However, I approached to the driver to ask him about the ticket, but he even didn't try to speak with me! He just pointed a book -written only in Czech- and that was all. I didn't know what to do, so I came back with the guys whom I asked to take care of my luggage, and I just made that way free haha I couldn't do anything else. Thank god there wasn't any ticket inspector, and everything went OK. (:
Once I got to the bus station where I had to take my bus to Chomutov -where someone was waiting to pick me up- I should find the platform where the bus was going to leave. So, I started asking people where could I find the platform to go to Chomutov, but pronouncing it like I thought it was, something like "Šomutof"! haha So anyone could really understand me… Till one girl saw me completely lost and tried to help me, I showed her the e-mail and she said me "Five, now one. You five". Thank god she was there!
I was already on the bus heading my way to Chomutov, an in that moment I stared feeling a bittersweet taste about people I'd found and everything that had happened. However, I always try to be positive, and that's what I did. (:
I finally arrived to Chomutov, where I met Renata and Pavlina. They were soooo kind, and after having bought some food, they approached me to meet my home and my new flat-mates.
Už jsem byla na letišti, kde jsem se loučila se svými rodiči a se sestrou. Nebylo to poprvé, když jsem odlétala, abych začala nový život na úplně novém místě, a nechávala jsem za sebou všechno a všechny, kterým na mě záleželo. Proto jsem neměla strach, právě naopak. Byla jsem natěšená, nemohla jsem se dočkat, až sem dorazím.
Renata, jedna s mých koordinátorek, mi poslala opravdu dobré informace o tom, jak se dostat z Prahy do Kadaně. Ale, když letadlo přiletělo na pražské letiště, věci se začaly dít...
Nastoupila jsem do autobusu, kterým jsem měla jet a čekala jsem, že si koupím jízdenku uvnitř, přímo u řidiče (jak je obvyklé ve Španělsku). Šla jsem k řidiči, abych ho požádala o lístek, ale on se ni nepokusil se mnou mluvit! Jen ukázal na knihu - napsanou pouze v češtině - a to bylo všechno. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem se vrátila zpět s chlapci, které jsem požádala, aby mi pohlídali zavazadla a tak si zajistit bezplatnou cestu haha nic jiného jsem udělat nemohla. Díky bohu tu nebyl žádný revizor a všechno dopadlo OK.
Když jsem se dostala na autobusové nádraží, kde jsem měla chytit autobus do Chomutova - kde měl někdo čekat a vyzvednout mě - potřebovala jsem najít nástupiště, odkud autobus odjížděl. Tak jsem se začala ptát lidí, kde najdu nástupiště pro cestu do Chomutova, ale vyslovovala jsem to, jak jsem si myslela, že to má být, něco jako "Šomutov"! haha Tak to mi fakt někdo mohl rozumět...Až jedna dívka se na mě dívala naprosto zmatená a snažila se mi pomoci, já jsem jí ukázala a ona mi řekla: "Pět, tohle je jedna. Ty z pětky". Díkybohu, že tam byla!
Už jsem byla v autobuse směrem na Chomutov a v té chvíli už jsem jen cítila hořkosladkou pachuť z lidí, které jsem potkala a ze všeho, co se stalo. Ale já se vždycky snažím být pozitivní, byla jsem i tehdy.
Nakonec jsem dojela do Chomutova, kde jsem se potkala s Renatou a Pavlínou. Byly tááák milé a poté, co jsme nakoupily nějaké jídlo, mě odvezly, abych se seznámila se svým novým domovem a novými spolubydlícími.
Komentáře
Okomentovat